Adriena Šimotová (1926 – 2014) – prodej děl

Adriena Šimotová (6. srpna 1926 Praha – 19. května 2014 Praha) byla česká malířka, grafička a sochařka.

Fascinující na dílech Adrieny Šimotové, tak jako na všech nadčasových pracích je to, že je nelze plně rozumově pochopit. Člověk se jimi může prodírat, postupně odlupovat jednotlivé vrstvy motivů, domýšlet si významy, nikdy však nemůže díky jejich komplexnosti dohlédnout až na jejich dno.

Není ani divu. Pražská rodačka si během života prošla mnoha útrapami. Jako dospívající dívka zažila hrůzy 2. světové války. Přestože měla jako většina dětí strach z náletů, při bombardování se nikdy neschovávala, ale pokračovala v započatém malování. Po osvobození se pak přihlásila na VŠUP, kde studovala v ateliéru Josefa Kaplického, kde se seznámila i se svým budoucím manželem, výtvarníkem Jiřím Johnem. Ten však roku 1972 po dlouhé závažné nemoci zemřel a Šimotová tak bez něj nakonec prožila více jak čtyřicet let. Těžko si představit, jaké to pro ni tehdy muselo být a jak se se ztrátou milovaného muže vyrovnávala. Další velkou ránu jí osud zasadil o dvaadvacet let později, kdy ji připravil i o syna. Všechny tyto osobní tragédie se samozřejmě následně otiskly do jejích pláten a volných grafik.

Umělecky na sebe začala Adriena Šimotová upozorňovat hned po škole, kdy se podílela na vzniku reliéfu pro Expo 58 v Bruselu. Její práce se tehdy nesly ve znamení nově se rodícího informelu. V 60. letech se jejich ráz ale pozvolna mění a blíží se více k Nové figuraci. Jejím hlavní a celoživotním motivem se stává člověk, respektive jeho nitro, duše, kterou se Šimotová pokouší ve svých plátnech a grafikách zachytit. Po smrti manžela však malbu opouští, neboť jí připadá, že jí není schopná zachytit to podstatné a začíná tvořit své známé a mimořádně působivé objekty z perforovaného papíru. Přestože v 70. letech nemohla v Čechách oficiálně prakticky vystavovat, její díla si našla cestu do zahraničí, kde slavila úspěch. V roce 1970 za ně Šimotová dostala zlatou medaili na bienále ve Florencii a o devět let později velkou cenu na bienále v Lublani.

V posledních letech však umělkyni ze středostavovské evangelické rodiny, s jejímiž díly je možné se setkat v celé řadě českých galerií i v pařížském Centre Pompidou, sužovaly zdravotní problémy. Když jsem ji před nedávnem spatřil schoulenou na vozíčku, působila mnohem křehčím a efemérnějším dojmem, než její vlastní díla. Přesto se však nevzdala a podobně jako Henri Matisse i ona prakticky až do konce života tvořila. „Protože mě přece jen omezuje to, že se nemůžu postavit a musím vymýšlet jiné techniky nebo způsoby práce. Jak jsem už ale jednou někomu říkala, tak má-li člověk co říct, tak to nakonec řekne. Průšvih je, když nemá co říct a nejde mu to,“ nechala se Šimotová slyšet nedlouho před smrtí. Povzdechnout si člověk bohužel musí nad tím, že přestože šlo zřejmě o nejvýznamnější českou výtvarnici 20. století, poslední velká retrospektiva jejích děl proběhla před dlouhými třinácti roky v Národní galerii.

Více o Adrieně Šimotové si můžete přečíst v kulturní části magazínu Aktualne.cz.